8. srpna 2009, Petr Tomeš, www.freemusic.cz
S nadšením/ půlročním zpožděním/ pokorou poslouchám druhé album pražské písničkářky Sylvie Krobové. Krátce před půlnocí – ideální čas! – zkouším popsat ten zvláštní zážitek. Najít cestu do hlubin duše posmutnělé dámy s pianem a harmonikou.
Emoce. Operní manýry hlasu. Mírný patos. Klavír. Poesie. Garmóška. Výlety skrz podmořský svět (Moře) do nitra lidí. Záblesky naděje. Jinovatka. Ticho. Upřímnost. Podzimní barvy. Nálady stepi, kozák by jí nabídl butylku se slovy „Hraj dál, ďévočka.“ Vlastně JIM nabídnul, Tomáš Alferi (piano, akordeon) je tu pěvkyni Sylvii (piano, akordeon) více než rovnocenným spoluhráčem. Je jí spřízněnou duší, bratrem v notách. Jen bohužel nezpívá, nemůže ji tedy i hrdlem podpořit v jejím smutku, jak se to vždy daří Lubomíru Nohavicovi v duu s Ester Kočičkovou. Sylvie se ovšem zase nepouští kočičího briskně cynického humoru. Ta ironie jí je asi cizí, neslušela by jí.
Černí havrani ti vzlétli vstříc
(Na půl)
Kdo tančí nerad, odechne si. Na koncertě Sylvie může zůstat sedět, snad jen valčíček či pogo by kdosi mohl na některou její písničku zkusit. A pohořet. Skočnější je tu asi jen – kupodivu – Prokletí. A snad aby to „šílené tempo“ duo posluchači vykompenzovalo, následující vláčná píseň Prám začíná dlouhým sólem na klavír a čekání na slova je nekonečné. A ba ne, toto je zkrátka romantika podle Sylvie. Radši beze slov, dlouho. Ale – je její kratičký text „Prám, prám, odplouvá až tam. Zvony zvoní, zvony zvoní do všech stran, že tu nejsi sám“ slovy radosti, nebo žalu? Snad to první… pěkné.
Na prádelní šňůře visí naše kůže
vlaje větrem, vlaje deštěm
mění barvy, jak jen může
(Plátek z růží)
Pochopím, že mohou některé písně z CD někomu pro svou „vláčnost bez rozkoše“ připadat podobné si co vejce vejci. Není to snad ani neochotou poslouchat, spíše může být místy té melancholie až moc. Ale především – jasné melodie, písničky které by si člověk zazpíval na koncertě i v obýváku s ní, to nejsou. Pobrukovat si se Sylvií můžete, její ná na ná k tomu vybízí. Ale zpívat? Ne, neberu to jako handicap, jen to potemnělé album nedoporučím lidem s depresemi a sklony k sebevraždě. Stát by se pak mohlo, že jedno ráno, rádio oznámí: „Dokonáno!“ Ale vážně. Radost ze smutku Sylviiných písní je podobný té, jakou zažívám u písní Leonarda Cohena či Marianne Faithfull. Ne, nechci je srovnávat, ONI jistě vládnou zvučnějšími melodiemi a hlubšími hlasy. ONI si jistě prožili víc… i když co my víme?!
Tajná prokletí vždy vynoří se
nechtít poznání
nevyplácí se
(Prokletí)
Ale z předchozích řádků se může zdát, že se Sylvií Krobovou není žádná sranda. Omyl! I humor album Svět podivínů nabízí. Jen není tak třeskutý, jaký televizní estrády o sobotních večerech tak rády nabízejí. Po svém vtipná, a aranžérsky zajímavá je závěrečná skladba/píseň Tři v tom (audiofonní commedie dell´ arte). Klauni v ní si svou show užívají, ale nejspíš jen do okamžiku, než se zatáhne opona; nebo než zjistí, že jim nemá kdo tleskat. Pak se „zase“ píseň „zvrhne“ v Sylviin charakteristický sound. A podobně vymyšlená je i písnička Obrazy, v níž s „kavárenským ševelem“ pomáhá zpěvačce a jejímu klavíristovi Jiří Bilbo Reidinger.
Apendixem CD je klip Svět podivínů, jediná vzpomínka alba na Sylviina bývalého spoluhráče, baskytaristu Otu Sukovského (znáte z DG 307 i odjinud). Jistě, i její debut Stín s ním a s Vojtěchem Havlem je pěkný. Ale když poslouchám zpěvaččinu druhou desku, vůbec mě nemrzí, že vyměnila baskytaru za klavír…