13. listopadu 2008, Josef Rauvolf, Instinkt
Nazvat takto album v sobě nese jisté riziko – posluchač může být ve střehu, jací že exoti jej čekají. Není však čeho se bát, druhé album svérázné písničkářky a herečky je podivínské velice sympaticky. „Svět podivínů v mém pojetí vnímání je světem malebnosti, křehkosti, otevřenosti, vřelosti“, říká Sylvie Krobová. A jako na jejím velice zdařilém debutu Stín z roku 2006 i zde slyšíme písně blížící se svou naléhavostí šansonu, zároveň ho však přesahující. Navzdory jejímu silnému, nosnému hlasu je Svět podivínů komornější. Sylvie Krobová zpívá pouze za doprovodu klavíru a akordeonu texty plné lyrických obrazů, a přestože je ladění celého alba spíše melancholičtější, neuspává – přesně jako ve verší „příboj se s tichem střídá“. A řekneme-li, že jde o intimní zpověď, jsme asi nejblíže. Album můžeme vnímat i jako jistou meditaci, noční rozjímání nad mihotající se svící, kdy obrazy a věty přicházejí samy – a podobně jako na obraze jiřího Sopka, použitém na obalu, můžeme se i my vydat do tmy hledat světlo.