2007, Štěpán Hájek, www.bigbloger.lidovky.cz
Těšil jsem se na ně od léta, kdy jsem je viděl poprvé a hned pozval k nám. Bilbo Compagnie – Sylvie Krobová a Jiří Reidinger. Jsou výborní, všem doporučuji.
Krásná neděle s nimi začala už v sobotu, kdy hráli na Sklepní scéně Centra experimentálního divadla kabaret L´Ombre. Pořadateli se tentokrát zřejmě moc nepovedla propagace, diváků přišlo smutně maličko, ale jak to u největších umělců bývá – neošidili vůbec nic, hráli naplno a přítomné zcela okouzlili.
Ráno u nás na dvorečku, po bohoslužbách a vernisáži, rozjeli pohádku Kvak a Žbluňk. Na přímém slunci a se žabáckými čepicemi na hlavě to asi taky nebyl žádný med, ale zato bylo dost diváků, malých i velkých. A zase všechno naplno – Jirkův flik na betonu, přesně v okamžiku, kdy z první řady vybíhá dítě, to trošku, přiznám se, krev v žilách zatuhla. Oba žabáci, nejlepší přátelé, si všechny získali a úspěch byl veliký.
Po představení jsme s Jirkou a Sylvií a jejich dcerami Bárou a Kristýnou zašli do hospůdky a pěkně si užívali líné atmosféry nedělního poledne. Pivo nám nějak nestačilo, a tak když jsme se vrátili na dvorek k prostřenému stolu pod pergolou, skočil ještě Jirka se džbánkem. Měli jsme se krásně, slunce svítilo, po pergole se pnula vinná réva a oběd nám moc chutnal.
Jak to, že jsou tak výborní, tolik toho umějí, navíc krásní a slušní lidé, a nikdo je neviděl v televizi?, říkal bych si, kdybych byl televizní divák. Že by právě proto? Ale já televizní divák nejsem, tak je mi to fuk… Třeba tam i bývají, co já vím… Asi spíš ne.
Po obědě jsme zaskočili k jednomu známému do sklípku na malý košt. Několik vzorků bílého, víc jsme si netroufli. Holky a Sylvie-řidič nás jen pozorovaly, jak se s Jirkou měníme, ale myslím, že jsme je trochu zklamali, moc jsme se nezměnili. Čekala nás totiž večer ještě další akce – bohoslužba v Desertu. Dělám pravidelně takovou zvláštní bohoslužbu v hospodě, vždycky tam mám hosta a nějakou živou muziku. Já kážu a dělám rozhovor s hostem, host čte nebo něco předvádí, muzika hraje.
Dvě hodinky na odpočinek a krásná neděle vrcholí. Sylvie zpívala písně ze svého prvního cédéčka, střídala tahací harmoniku a piano, ale nejvíc zaujala, asi jako vždy, svým hlasem. To se prostě musí slyšet! A naživo! Jirka četl svůj text o dopisech, vtipný, ale zároveň i hodně smutný, neboť to bylo přesně třináct let, 13. května, kdy jim přišel otřesný a strohý telegram, že jejich dceruška v nemocnici zemřela. Nepodařilo se ji po porodu zachránit. Tak měli Jirka se Sylvií smutné výročí a je to zvláštní souhra, neboť my máme se ženou 13. května taky výročí, ale veselejší, výročí svatby. Tak jsme se i přes data spolu vzájemně propojili, to se nezapomíná…
A radost na závěr! Jirka osušil slzy, vstal a rozjel tak fantastickou klaunérii, že jsme všichni řvali nadšením! A zase – s plnou vervou! Udělat flik na půlce už tak miniaturního pódia v Desertu, to je o život!
A Bilbo o život hraje!