12. prosince 2006, Petr Vizina, Lidové noviny
Zpěvačka Sylvie Krobová pokřtila v Divadle Na zábradlí své debutové album Stín, desku stejně vyzrálou, jako jsou její tvůrci.
Osmatřicetiletá herečka a vystudovaná operní pěvkyně představila minulý čtvrtek svůj písničkový debut v pražském Divadle Na zábradlí. Na místě, které nebylo vybrané náhodně – Sylvie Krobová je dcerou divadelního režiséra Andreje Kroba, principála Divadla na tahu, známého uváděním Havlových her ještě v době tuhého socialismu. A „zábradlí“ je pro ni vlastně domovskou scénou.
Opera a řev ze zoufalství
Pódiu vévodí portrét ženy s pronikavýma očima, která hledí z obalu desky a také jí je album Stín věnované. „Babička z otcovy strany pocházela z Ruska, žila nedaleko Moskvy,“ vysvětluje Sylvie Krobová historii v originále již notně zažloutlé fotografie. „Jako devatenáctiletá sem přijela za svým tatínkem, který tu našel práci. S babičkou jsem jako dítě strávila hodně času, celé moje dětství jsme s tátou zpívali ruské písničky. Nejspíš proto jsou všechny moje skladby takové. Spíš se chci vyzpívat z nějaké emoce než směřovat v písničkách od začátku ke konci,“ říká Krobová a dodává, že i přesto je album Stín uceleným příběhem.
Na pražské konzervatoři vystudovala operní zpěv, ale kariéra pěvkyně ji nelákala. Namísto toho se věnovala divadlu a pokoušela se najít vlastní výraz v hudbě přece jen méně kašírované či definované pravidly. Nejprve zkoušela zpívat ve folkové skupině se spoluhráči z divadla, později se díky bubeníku Štěpánu Smetáčkovi stala na chvíli rockovou zpěvačkou. „Občas jsem si připadala jako pštros honěný po poli a kamarádi mi říkali, že už jen tak křičím ze zoufalství,“ vzpomíná se smíchem na své rockové období, v němž poněkud zanikala výpověď jejích textů.
Dvojice hudebníků, s níž album natočila a v současnosti s ní vystupuje, je tedy konečně šťastně nalezeným doprovodem podporujícím její skladby – hudebně i na pohled. Lehce zadýchaná nervozitou střídá toho večera Sylvie Krobová klávesy s akordeonem, vedle ní sedí usměvavý Ota Sukovský s bezpražcovou baskytarou a na druhé straně do hudby ponořený, hluboce soustředěný violoncellista Vojtěch Havel, jehož nástroj ovšem často skřehotá, chechtá se a dodává skladbám pitoreskní náladu.
Písničkář s tahací harmonikou u nás není neobvyklou postavou, skladby Sylvie Krobové se ovšem od těch Koubkových či Radůziných liší. Cyklickým, chvílemi téměř minimalistickým podkladem jsou u nás patrně nejblíž „radikálnímu šansonu“ nepříliš doceněné kapely Činna.
„Poslouchala jsem české zpěvačky a písničkářky, které mají odvahu s něčím vystoupit samy za sebe – Janu Vébrovou nebo Tu Janu z Velké Ohrady. Mně to trvalo pěkně dlouho. Pořád byla ve mně pochyba a ostych, jestli můžu se svojí výpovědí vůbec přijít před lidi a jestli to vůbec přijmou,“ říká poněkud pozdní debutantka. Je zřejmé, že už není třeba se bát – hlas i písničky, které uvnitř dlouho zrály, obstojí. Slovy jedné její písně, Sylvie Krobová „stojí rovně a přitom sama sebe nepopírá“.
Zatím si ovšem nestačila zvyknout ona ani její posluchači. „Stává se mi, že lidi na koncertech pláčou. Dlouho jsem nevěděla, jestli je to dobře, nebo špatně. Je to zvláštní pocit. Ve Zlaté koruně jsem hrála jen s harmonikou, přišel tam ohromný, potetovaný motorkář. Seděl v první řadě a když jsem se na něj podívala, tak mu tekla slza.“