6. července 2011, Ondřej Bezr, kultura.idnes.cz
Opět v poněkud odlišném světle než dříve se představuje na svém třetím albu Chvilka co se chytí písničkářka, respektive autorská šansoniérka Sylvie Krobová.
Je to dáno především faktem, že album bylo nahráváno živě, konkrétně v prachatickém divadle. Krobová, ostatně sama (také) herečka, se ve své tvorbě nikdy nebránila rysům, typickým pro divadelní projev, což je ostatně pro velkou část interpretů šansonu typické: hereckému výrazu a jisté míře patosu. To, co při práci ve studiu vře pod povrchem, jako tomu bylo u jejích předešlých dvou alb, najednou před publikem vyhřezlo na povrch.
S tím souvisí i větší syrovost podání Krobové písní a jistý podíl improvizace, který může zajiskřit právě jen ve „chvilce, co se chytí“, tedy tehdy, kdy hudba ubíhá v reálném čase, záznamové zařízení je zapnuto a předpokládá se, že žádné velké úpravy nepřicházejí v úvahu.
Tato nelíčená „pravdivost“ (včetně průvodního slova) je u skutečných, tedy dodatečně zjevně nedolešťovaných nahrávek mnohem cennější než třeba nějaké droboulinké zaváhání, bez kterého se vznik takového typu alba neobejde. A toto album je přesně takový případ.
Krobová má štěstí na spoluhráče. Snad odkudsi shůry posvěcené partnerství, jaké bylo cítit ze spojení s baskytaristou Otou Sukovským a cellistou Vojtěchem Havlem na zpěvaččině debutu Stín se tady sice, pravda, neopakuje (k takovému zajiskření ale dochází nejspíš jednou za život), Krobové současní partneři jsou ale jejímu projevu velmi kvalifikovanou oporou.
Je to případ jak pianisty (akustického i elektrického, hrajícího občas i ve varhanním rejstříku) Tomáše Alferiho, se kterým Krobová, sama střídající klavír a akordeon, natočila už minulé album Svět podivínů, tak kontrabasisty s bohatými zkušenostmi od jazzu po folk Petra Tichého. Dva stručné vstupy Jiřího Bilba Reidingera na kornet jsou spíš jen pro stylové dobarvení.
Lyrický autorský rukopis Sylvie Krobové se nijak nemění, ostatně není důvod. Její písně jsou osobní, velmi niternou výpovědí, impresí jejího nejednoznačného vnitřního světa. Zapadají do něj i tři zhudebněné básně Ivana Blatného, které šansoniérka představila v samostatném bloku. Básník a jeho interpretka si porozuměli i přes (nejen) časovou propast.