10. prosince 2006, Jan Bořek Šikula, www.freemusic.cz
Jediný důkaz, že se česká dramatická umělkyně Sylvie Krobová umí i smát, je foto ze zadní strany jejího alba. Se zpěvačkou/klavíristkou/harmonikářkou na výborném CD Stín hrají Oto Sukovský (baskytara) a Votjěch Havel (violoncello).
Sylvie Krobová Sylvie Krobová – Stín
16 skladeb / 58:35, Black Point Music
Proč příběhů je tolik, když umíš žít jen svůj?
(Čas)
Sladkobolné melancholie zbavená Hegerová, Olmerová bez štamprlete, však s echt hořkostí v hlase, Radůza prosta dryáčnictví. Klidná/neklidná, smutná, věrohodná, nehitová. Ovšem ovšem, právě taková je Sylvie Krobová – pro mne jeden z největších talentů a překvapení současné hudební scény Česka.
Šok, šok, šok – já už prodělávám šok…1
(Šok)
Svůj debut nazvala Stín, asi jen Chmury by se hodily lépe. Hrdlo české Tori Amos na tom má podíl stejně, jako až minimalistický klavír a smyčce, basa, akordeon… Sestry Steinovy, slyšíte? Vyrostla vám konkurence. Budete kámošky, či si vyškrábete oči?
Málokdo dnes potká průvody klaunů, málokdo dnes potká, jejich smích…
(Průvody klaunů)
Ač zde jistá podoba je – přiznávám, zaváhal jsem – ta dáma na starosvětsky vyhlížejícím obalu není Silvie, ale její babička. I tak jde o obrázek ideální. V hudbě a slovech, které si zpěvačka povětšinou psala sama, zní slečna Krobová starosvětsky. Ale možná ještě spíš nadčasově. Stranou trendů, bez elektroniky, osobitě. Na podmanivou teatrálnost má přitom nárok – od dětství vyrůstala v uměleckém prostředí. Formovala ji společnost kolem jejího otce, divadelníka Andreje Kroba, potkávala Václava Havla, Ctibora Turbu, Ladislava Smoljaka… Vážně začala zpívat v osmi, Zdeněk Svěrák před rokem tvrdil, že o ní ještě mnohokrát uslyšíme. Stín je toho důkazem. Lepší vysvědčení už dal albu Stín sám Olda Šíma – muž se srdcem alternativního kovboje a šéf Black Pointu – když ji vydal.
Běsi noční tmou, někdy vkrádají se. Vůně jehličí, v čaji omámí tě. V pěsti držím květ, který rozvíjí se…
(Příběh)
Občasná chvilková ujetí k „opeře“, něco jazzu, plačky, a capella ruská lidovka, balady prosty radosti. Při písni Usínám se mi vrací z podvědomí starý zážitek z krásné písně Ponorná řeka lásky, majstrštyku Heleny Arnetové ve službách CK Vocalu. Zase je to tam, nádhera. „Já, tiše usínám, a pod hlavou z růží květy mám.“ Je to o smrti?
…a já, odplouvám, Cháronovou lodí tam někam dál…
(Něco)
Šeptání do zpěvu přidává Příběhu na svůdné tajemnosti, violoncello tu naříká/chechtá se místo racků, a „Příběhy vypráví se dál…“ Libo-li šanson? Ochutnejte Slunce, píseň plnou naděje. Stýská se vám po Čertově garmóšce? Inu, v dvouminutové Pavoučí – i s tím ná ná ná – je Silvie asi nejblíž Radůze. „Já jsem ten divnej, černej pavouk, co balancuje na chůdách, co navádí tě k díře dračí, a od ní není cesty v nach. Já jsem ta žena, od pavouka, co stále připomíná šeď, ta stále těká, a ponouká, to co už dávno někdo sněd…“ Hodně silné, hodně divné, hádám že i dost osobní. A najednou jde mráz po zádech…
Překotnej spěch, děravej kabát, a něčí vzdech, co někam zapad’…
(Obrazy)
Sylvie pěla v Kühnově sboru, poté se skupinami Agon i Drakar a konečně s vlastní kapelou. Nakonec se rozhodla pro sólo vystupování s komorním doprovodem (klavír, akordeon, basa, smyčce). Od roku 2005 je čím dál tím častěji vidět jako sólová zpěvačka s vlastním doprovodem na piano či akordeon. A proč to není veselý? Netřeba se jí ptát co zažila, stačí poslouchat. „Nevěřím že jsou víly, nevěřím že jste milí, vážení, otočit – odchod – a pryč.“