29. listopadu 2008, Sylvie Krobová, Divadelní noviny
Divadlo, jež se mnou komunikuje
V tomto roce to bylo například představení Milana Uhdeho v Divadle Na zábradlí Zázrak v černém domě. Nejen téma a zpracování, ale hlavně Uhdeho neúprosný pohled na jeho rodinu mě velmi oslovil a spojil i s mým dětstvím. S ruskou babičkou, lágrem, ve kterém strávil můj strýc patnáct let života, s jeho pomateností a nevyrovnaností, se vším bolestným a temným z naší minulosti, co každou rodinu ovlivní a poznamená.
Filmy, z kterých se mi tají dech
K tomu se váže i film Andrzeje Wajdy Katyň… Až se mi s údivem nad relativní stabilitou současného života v naší evropské části tají dech. Tolik zranění, bolestí, ztrát a zrad, které dodnes doznívají a budou ještě dlouho doznívat v lidských duších. Jak s nimi žít? Jak se s nimi vyrovnat? Takové otázky mně kladou i filmy Andreje Tarkovského Andrej Ruble v a Zrcadlo, nebo snímky Piera Paola Pasoliniho Král Oidipus a Sedmá pečeť Ingmara Bergmana, které jsem měla možnost v poslední době díky na DVD dostupným nahrávkám zhlédnout. Provazují se ve mně, proplétají a – i když každý v jiných souvislostech – mě navracejí k mému vlastnímu životu.
Obrazy, jež mne provázejí
K tomu všemu, k dotvoření mé pocitové mozaiky, se mi vybavují obrazy Josefa Čapka, jehož výstavu jsem viděla před časem v galerii U zvonu. Jeho výtvarné vidění světa je mi blízké. Podobně, i když naštěstí o něco veseleji, na mě působí malíř Jiří Sopko, jehož výstavu jsem navštívila v Rudolfinu. Jeho vizemi světa a lidí jsem byla – už pokolikáté – uhranutá. Nemohla jsem se vzpamatovat. A to ho znám mnoho let. Tak jsem si zakoupila tlustý katalog, ve kterém doma listuju a listuju, častěji a častěji. A na své nové album Svět podivínů jsem použila – se Sopkovým svolením – jedno z těchto děl: Světlo. Připomíná mi přesně to tiché a podivné ustrnutí v naději přežít a zůstat v tichém, otevřeném, možná naivním vidění toho, co se děje kolem, co člověk prožívá a jak si sám snaží razit cestu všemi reálnými i nereálnými situacemi.
Zastavení v čase
Tím se dostávám ke svým hudebním zastavením v čase. Obrovským zážitkem byl pro mne koncert Toma Waitse. Byl strhující. Atmosféra barového prostředí, byť jsme seděli v Kongresovém sále Paláce kultury, byla přítomna v každém zachvění jeho jedinečného hlasu, v každém rytmu jeho písní, ve všech rozvěšených hlásných tlampačích, kloboucích, v každé padající blyštivé třpytce. V létě, ale vlastně už dávno předtím, mě nadchla Koa, kapela, která spolupracovala se Zuzanou Navarovou. Jejich hraní je srdečné, otevřené, spontánní. A právě to je pro mé uši to »nej«, kterého si v hudbě »nej«-víc cením. Taková byla pro mne právě Zuzana Navarová a jsou Iva Bittová nebo Ridina Ahmedová. Vedle písňové tvorby mě ale hodně oslovuje i minimalismus, konkrétně Phil Glass a Steve Reich. Mám pocit, že právě v harmonických plochách a opakování zdánlivě určitého motivu, je možné nejvíce vnímat to, co nás obklopuje – vítr, smutek, smích, touhy, padající listí, každý prožitý okamžik. Jedině takhle vnímám svět kolem sebe, to je pro mě důležité. Ale mám pocit, že »velký« svět kolem je natočený jinam… A tak v něm stále hledám své soukmenovce, kterým bych věřila. Nacházím je v Nicku Caveovi, portugalské skupině Madredeus, v Ray Charlesovi, v Arethe Franklinové, v Laurie Andersonové… Anebo v Ivanu Martinu Jirousovi a Olze Havlové. Často si listuju v Magorových (Jirous) Dopisech z vězení a v nedávno vydaném sborníku věnovaném Olze Havlové Síla věcnosti. Vzpomínají tam na ni její známí a přátelé. Přiváli tak ke mně moc a sílu dávné vůně, kterou mám v sobě velmi, velmi hluboko. Mé dětství bylo Olgou Havlovou doslova nasáklé. Vzpomínám-li si na toto období a chci si vybavit něco, co na něm bylo nejkrásnější, vždy se objeví Olga. Její smích, tanec, houby, kanasta, růže, nákupy látek, filmy, které nám dětem pouštěla. Obě tyto knihy mě vrátily zase o něco zpět do mé minulosti, které se člověk jen tak nezbaví, a ani zbavit nechce. Taky jsem konečně přečetla – až nyní, v dospělosti – Povídky Franze Kafky. Patrně až dnes jsem k některým věcem dorostla. Mám pocit až jakési zacyklenosti v určitém životním pocitu a tématu. I knížky, které jsem už přečetla, Kolymské povídky Varlama Šalamova a Temného anděla Miky Waltariho, plachtí v podobných vodách.
Návraty v čase
A – snad abych zůstala »zacyklená« nadobro – v televizi sleduju dokumenty. Nejintenzivněji ty, kterými provází Jaroslav Hutka: Příběhy železné opony. Točím se stále ve stejném proudu. Možná nejsem sama. Možná se všichni točíme ve víru stále se opakujících, i když zdánlivě pokaždé jiných událostí. Anebo jsem skutečně podivín, za jakého mě odmala mnozí považovali? Ale nešť. Ať žije svět podivínů! Možná je to právě svět, který ten opakující se vír aspoň na chvíli přemění v něco snivého, neuchopitelného a krásného. Zdravím všechny snílky a podivíny.